Leden jsem převážně strávil vyučováním, trochou každodenní historie / vědy – a sem tam se mi do života podařilo propašovat i nějaký román
Stručná, praktická kniha, která se přímo vypořádává s mnoha zažitými mýty (např. „učme dovednosti a kritické myšlení“). Oproti autorům jako Doug Lemov je teoretičtější, ale stále velmi praktická, a navíc s hlubokým etickým závazkem. Zvlášť silné jsou části věnované mýtům jako „všichni mají stejný talent“ a ztotožňování talentu s hodnotou – obojí je velmi dobře promyšlené. Pokud je cílem výuka, která studenty opravdu rozvíjí, nemůžeme si nalhávat, že všichni mají stejné schopnosti. Doporučuji všem učitelům.
Jedinou částí, se kterou jsem měl trochu problém, byla ta o zacházení s elektronickými zařízeními – ačkoliv jsou vědecká data přesvědčivá, navrhovaná řešení působí trochu nerealisticky (těžko si představit, že by učitel dokázal „převychovat“ všechny rodiče…).
Napsaný je to solidně, atmosféra taky funguje. Byť teda opakování „hej, ta Šumava, tam se vlastně fakt špatně žije a je to tvrdé“ by přece jen mohlo být ne vždycky a v každý kapitole.
Zápletka, historické pozadí i zvraty mě pak trochu nutili prosit „šlo by někdy opustit téma druhý světový třeba?“ – a pak se rozjedou jinačí pecky. Plot twistů je nesmírně moc – a většina jsou plot twisty pro plot twisty. Postavy jsou samozřejmě extrémně přehnaný, ale nějak to jde. Co ale úplně bolí, jsou random reference na současnost (nebudu lhát, případ Kramný byl vyloženě bolestivý přídavek) a posledních několik kapitol. Všichni plánují a myslí v extrémně komplexních intrikách, je tu příliš AHA momentů a prastarých konspirací a potácí se to tak někde mezi klasickou brakovou detektivkou (ale na to se trochu málo detektivuje) a pokusem o nějakou (věčně cynickou) reflexi historie, která ale nešlape už vůbec. Škoda, hororový žánr myslím seděl autorce výrazně víc.
Paul Tobin, Juan Ferreyra, Alexandra Niklíčková (Translator)
Výtvarné zpracování a pár šokujících momentů knihu zachraňují před tím, aby byla jenom otravná.
Všechno ostatní – od samotného světa až po finále – je delirická noční můra. A upřímně, i moje noční můry mívají víc struktury, naléhavosti a smyslu. Bylo fakt těžké se do čehokoliv ponořit a po dočtení asi většinu okamžitě zapomenu – s výjimkou obálek, ty jsou fenomenální. Knihu nedoporučuju.
(Práci, kterou na tom odvedlo Comics Centrum, je každopádně zase jednou fenomenální.)
Je to naštvané, pravdivé a tak dále – problém je ale v tom, že kvůli své krátkosti nejde příliš do hloubky a hodně čerpá z Willinghama, aniž by k jeho práci přidal něco zásadního, kromě britského kontextu a (upřímně hrozných) historek se Shakespearem a Churchillem.
Doporučit moc nemůžu – možná jako první ochutnávku současného „co se děje v pedagogice?“, ale tím to končí.
Finite and Infinite Games: A Vision of Life as Play and Possibility
Asi nejhorší filosofická kniha, kterou jsem za poslední roky četl. Začíná odvážným a zajímavým předpokladem („Pojďme rozdělit všechno na konečné a nekonečné hry“) a pak se to zvrhne ve velmi širokou ezoterickou orgii typu „Mysleli jste si, že X je X? Ve skutečnosti je to Y, smiřte se s tím.“ a hlubokou sémantickou masturbaci. Existuje jednoduchý test, který se dá udělat po každé filosofické knize: „Měl bych nějak změnit svůj život?“
A tady je odpověď většinou: „Měl bych asi přestat číst knihy jako je tahle.“ Ale ne proto, že by se kniha netýkala žádného zajímavého tématu – právě naopak! Vezme extrémně důležitý a zajímavý předpoklad… A prostě ho ignoruje a radši si hraje se slovy a jejich náladami.
Je to nakonec určitý kreativní experiment – ale není žádný důvod se té hry účastnit.
Tohle bylo hrozný zklamání. První část slibovala aspoň něco a držela se linie „odlehčené pohádky“ – a kdyby se toho držela dál, MOHLO to nějak fungovat.
Jenže pak se to úplně rozpadne – masakry, gigantické zvraty ve stylu „ty jsi vyvolený“, hrdinové chodí z bodu A do bodu B jen proto, aby se rozhodli jít do bodu C, a je tam nejhůř napsaný, nudný a protivný padouch. A ano, hrdinové ho označí za nudného, ale to opravdu nezachrání postavu, která jen chodí kolem, přednáší superdlouhé monology, zajímá lidi a pak… Dělá další dost náhodné věci.
Romantická linie působí jako něco, co se prostě děje, místo aby byla vybudovaná. A k tomu divně rozbitý svět, který osciluje někde mezi „pohádka odehrávající se kdesi v Evropě“, „temná fantasy“ a „odlehčený příběh s roztomile ujetou šlechtou“ – a výsledkem je něco, co bylo utrpení dočíst jak pro mě, tak pro moji snoubenku.Dva body za pár vtipných momentů na začátku – a protože se cítím fakt provinile dávat špatnou recenzi autorovi Posledního jednorožce.
The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Caused an Epidemic of Mental Illness
Moje první reakce na tuhle knihu byla vyloženě odmítavá. Technofobních blábolů jsem za život četl víc než dost a tohle zprvu znělo jako další cihla do zdi.
Musel jsem ale změnit názor. Heidt předkládá množství solidních (byť většinou korelačních) důkazů a funkčních hypotéz a nekritizuje jen smartphony, ale také širší problémy ve výchově a překvapivě často přichází s nuancovaným pohledem na různé technologie.
Kde pro mě kniha trochu pokulhává, je část s návrhy řešení (vážně navrhovat vytvoření zcela nového systému rituálů a oslav je trochu moc ambiciózní) a výlety k sociogenním onemocněním, kde sice autor přiznává, že rozdíl mezi „společensky vytvořené“ a „lidé mají víc informací a umí si sami diagnostikovat“ je tenká hranice, ale pak stejně vyslovuje dost odvážná tvrzení.
Nicméně celkově to pro mě byl cenný zdroj, který dokázal změnit některé mé postoje. Doporučeníhodný.
No co si budeme, je důvod proč je to jedna z klasik. Celý jeden život a tisíce myšlenek na pár stránkách, sladký jako rozklad, trpký a silný. Ne nutně „každý by si měl přečíst“, ale myslím, že každý člověk nad 30 v tom stále najde hodně.
Porn Work: Sex, Labor, and Late Capitalism
Dobře napsané a výborné shrnutí, které se pohybuje v různých napětích kolem porna, od antisexuálních narativů po vykořisťování, nejisté pracovní podmínky, rizika na pracovišti a emocionální práci. Užitečné i pro obecné zamyšlení nad ekonomikou pracovních jednorázovek a novými formami pracovních konfliktů.
Pokud vám ale porno není příjemné nebo vás snadno rozptýlí zmínky o sexuálních pomůckách, tohle pro vás rozhodně nebude fungovat. Kniha stojí přesně na pomezí „seriózní studie pracovního prostředí“ a „zajímavostí z oboru“, což nemusí být pohodlná pozice pro každého.
Naked Statistics: Stripping the Dread from the Data
Jednoduché, místy vlastně vtipné, často až příliš zjednodušující – ale pokud jste se se statistikou nikdy nesetkali, pravděpodobně dost užitečné pro odhalení všech klamů a problémů.
Já osobně jsem k tématu přistupoval až příliš pokorně, takže většina věcí pro mě byla známá, a u mnoha jsem si říkal „tohle už jsem četl lépe vysvětlené“. Kdybych to býval četl před nějakými 5 – 7 lety, bylo by to bývalo užitečné. Ale ani tak to nebyla úplná ztráta času.
Niccolò Machiavelli, Josef Hajný (Translator/Prologue)
Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jaké (kruté a cynické, ale i výrazně mírnější) rady dává Machiavelli vladařům. Můžeme se místo toho také bavit o tom, kde a jak je smrtelně vážný, kde se dopouští nadsázky a kde třeba se jedná mnohem víc o satiru, rady „měl bys být takhle hrozně krutý“ které nejsou stavěny na nějaké analýze možných přínosů, ale prostě slouží jako dobově nejspíš zjevné „pls, tohle nedělej, je to absurdní“.
Není asi náhoda, že je i dostatek knih které se zabývají jen re-interpretací Vladaře v různých prizmatech, například tento banger.
Věděl jsem, že nečtu úplně seriózní knihu s dějem, vývojem nebo nějakými zajímavými událostmi – jsem v pohodě s pohodovou fantasy (takhle si občas s přítelkyní před spaním posloucháme knihy).
Toto byla první, která mě opravdu zlomila. Poté, co se velmi jednoduchý románek dostal do fáze „oh ne, právě jsem se moc zmokla a teď mám na sobě klučičí košili a opravdu bychom chtěli DĚLAT VĚCI, ale je tu mluvící zelenec chocholatý aka spider plant, který tomu brání,“ bylo to moc. Zároveň všechna ta magie, všechny problémy jsou jen na oko… Všechno jde dobře. Pořád. Opravdu nic nedává smysl a celý konflikt je, že „nějaký vzdálený člověk byl náhodně hrozný.„
Jsem vlastně fanoušek pohodových, „léčivých“ jednoduchých věcí. Tady žádné léčení nebylo. Jen velmi toxická, a TAKÉ univerzálně oblíbená, hrdinka.
Kaput: The End of the German Miracle
Komplexní, velmi přesvědčivý v oblasti ekonomických modelů, občas příliš hořký na politiku. Celkově dobré čtení, kde základní analýza problémů bude bohužel relevantní ještě dalších 10 let.
A také – to, co platí pro Německo, platí většinou i pro Českou republiku, jen pětkrát hůř a bez zisků.(jeden z mých posledních tweetů je o této knize, yay https://x.com/dfw_hrystorie/status/1883934049485697145)
Crossings: How Road Ecology Is Shaping the Future of Our Planet
Nikdy bych si neřekl: „Ano, musím si přečíst více o ekologii silnic a vedlejších cest.“
Ale jak to tak bývá, došlo na to, přečetl jsem si to a – sakra, bylo to skvělé. Je to rychlé, poutavé, s mnoha zajímavými a dobře vyváženými postřehy, zkoumá různé interakce silnic s ostatními lidmi. Byl jsem jen trochu smutný, že se to v každé kapitole hodně zaměřuje na hyperlokální kontext, ale očividně je to tím, že autor chtěl uniknout příliš širokým generalizacím.
Po přečtení této knihy pravděpodobně začnete na mrtvé zvířata na silnici koukat úplně jinak.
Superagency: What Could Possibly Go Right with Our AI Future
Bohužel je to za mě silné ne.
Směr knihy – technohumanistický optimismus – je mi hodně blízký a sympatický. Sám bych se pod něj podepsal. Ale na mnoha rovinách prostě nejde o dobrý argument v jeho prospěch. Několik postřehů:
a) Minulé zkušenosti a úspěchy s LinkedInem knize nijak nepomáhají, spíš působí jako „vidíte, v minulosti jsem udělal něco dobrého a fakt chci, aby to pořád mělo význam“. Dobrý redaktor by tohle rovnou vyškrtl.
b) Historické paralely jsou prostě špatné. Je fajn, že autor četl Blood in the Machine (fakt výborná kniha), ale existenční úzkost a intelektuální obavy o bezpečnost AI mají úplně jiné mechanismy a dynamiku než krvavé a velmi grassroots Ludditské hnutí. Industrializace a obchodní právo v Británii jsou fascinující téma, ale opět – vůbec to nerezonuje s tím, co se děje teď.
c) Jádrem argumentu je: „technologie může být dobrá, i když má své mouchy.“ Naprosto souhlasím! Může – a ve většině případů se lidstvu podařilo ji využít způsobem, který přinesl víc užitku než utrpení.
Jenže tohle – ústřední poselství knihy – se ztrácí v hromadě nálepkování, defenzivity, dlouhých historek o Twitter threadech (ne úplně známka relevance) a trochu zoufalé snaze o něco víc. Přitom tady byla skvělá příležitost říct: „Podívejte, tohle jsou konkrétní oblasti, kde vývoj technologií přinese hmatatelné výsledky, a takhle nad nimi můžeme uvažovat“ – psychohygiena je zmíněna, samořiditelná auta proletí okrajově, ale všechno ostatní má stejnou váhu jako náhodné poznámky typu „myslím, že regulační dilema se teď kvůli Uberu změnilo“ (ano, zjednodušuji, ale podle mě to knize docela odpovídá).
A co je úplně opomenuto, jsou existenční rizika AI, problém zarovnání, problém zdrojů, závody supervelmocí…
Na závěr jako technooptimista věřící v iterativní přístup cítím potřebu říct: „Tohle nebylo ono – zkusme to znovu.“
Frostbite: How Refrigeration Changed Our Food, Our Planet, and Ourselves
Průsečík každodenní historie, ekonomie, vědy a hygieny se současnými tématy a výhledem do budoucna. Baví mě tyhle „tak akorát“ hluboké sondy do jednoho konkrétního tématu, které přirozeně odhalují souvislosti a pomáhají člověku si leccos srovnat.
Dozvěděl jsem se, že:
- ne všechny země se dokázaly vypořádat s vybudováním funkčního „chladicího řetězce“
- samotná technologie chlazení se za poslední roky nijak zvlášť neposunula
- věci kolem zrání ovoce a chemie jsem už zčásti znal, ale doplnila se mi spousta zajímavých detailů
- starověké konzervační techniky a lednice – část toho byla důvěrně známá (nakládání, sušení atd.), ale rozsah používání lednic a jejich rozšíření mě docela překvapil
Pokud si chcete vybrat jedno každodenní, obyčejné téma a říct si „wow, tohle je fakt zajímavé a všechno do sebe pěkně zapadá“, tohle je kniha pro vás.
(Strávil jsem s ní většinu letu z Amsterdamu do Tchaj-peje – a to už o něčem vypovídá.)
aipei flight, that should speak for something)