Nemám co víc říct o dubnu, než že největší propadák byl Death’s End (poslední díl trilogie začínající „Problémem tří těles”) a největší banger byl absolutně nečekaně sborník esejů na pomezí psaní o hudbě a o životě „They Can’t Kill Us Until They Kill Us”. Což je jedna z vět, které si nikde jinde než tady nepřečtete – zdravím oba své fanoušky.
Banger měsíce: They Can’t Kill Us Until They Kill Us;
Propadák měsíce: Death’s End.
Remembrance of Earth’s Past #3
Některá zkoumání morálních témat jsou docela zajímavá, ale je to zároveň strašně, strašně dlouhé, zvláštně šovinistické (civilizace se doslova hroutí kvůli ženskosti) a všechno po zvratu v první třetině knihy působilo nuceně a uměle. Navíc založené na hodně divných „chytácích“ superkosmické fyziky. Šlo o lineární popis civilizace bojující o přežití – ale byla to civilizace zcela bez postav, civilizace bez lidí.
Nemohu doporučit; ostudný konec skvělé série.
Celý ten meta děj je trochu moc meta, ale zbytek je tak skvělý a hlavně mistrně napsaný, že není na co si stěžovat. Velmi příjemný zážitek i při opětovném čtení po mnoha letech. Různé odstíny šílenství jsou použity jako prisma k rozkladu americké kultury na různé prvky a zdůraznění konfliktů mezi svobodnou vůlí a determinismem společenských / tržních sil vůči základním hodnotám, jako je třeba zabíjení planety.
They Can’t Kill Us Until They Kill Us
Sbírka esejí, které propojují hudbu s reálnými problémy, pocity, vztahy a hnutími. Velmi osobní a zároveň univerzální. Kniha, kterou jsem si opravdu užil. I jako nahlédnutí mimo můj obvyklý čtecí záběr.
Uvědomil jsem si nejen spoustu kulturních souvislostí a detailů, kterých jsem si dříve vůbec nevšímal (zejména pokud jde o rasovou politiku v USA), ale také jsem se hodně naučil o hudbě – od My Chemical Romance (to bylo konceptuální album??) po Macklemorea. Není to pro každého, ale mně se to opravdu moc líbilo.
Drsný noir, který se nebojí zabít téměř všechny a přitom stále dodržuje základní pravidla žánru. Schematický a předvídatelný, ale přesto šlo o příjemné čtení.
Myslel jsem, že už mám po přečtení příliš mnoha Tremblayových děl trochu dost celého tématu, kdy nespolehlivý vypravěč řeší opravdový zločin, ale tento hluboký ponor do šílenství života středoškolaček byl prostě skvělým čtením, včetně komentářů k sociální třídě, politickým rozdělením, podcastům, true crime, chátrající infrastruktuře, bouřím na sociálních sítích a dospívání ve světě, který je o něco šílenější než ten před 20 lety.
Nezmění vás to, ale vyvolá to pár otázek a hlavně je to zábavné a znepokojující v přiměřených dávkách.
There’s Nothing Like This: The Strategic Genius of Taylor Swift
Kariéra Taylor Swift je srovnávána se základními marketingovými a ekonomickými strategiemi (například „lidem se nelíbí, když je tvůj obraz příliš vzdálený realitě“), s výsledkem, že ano, je úspěšná a udělala docela dost správných rozhodnutí. O tom je celá tahle kniha.
Je za jejím úspěchem ale nějaký systém, nějaká konzistentní strategie, kterou by bylo možné považovat za unikátní? Vlastně ne. Je mimořádně pracovitá, očividně talentovaná v mnoha směrech a dokáže oslovit široké publikum. V krizi je schopná rozhodnout o svých dalších krocích a najít novou cestu, která je v souladu s její základnou – a tuto základnu pak krok za krokem rozšiřovat.
Lidé budou pobíhat kolem a říkat: „Hodně jsem se z toho naučil!“ Ale upřímně, pokud jste nevěděli, že tvrdá práce je dobrá, že má smysl mít nějaký plán a držet se ho (s výjimkou fází, kdy je potřeba ho flexibilně měnit), pravděpodobně by vám víc daly jiné knihy.
Co v knize skoro úplně chybí, je širší pohled na prostředí, ve kterém se TS pohybuje. Přechod na streamování je popsán jen několika slovy, nějaké pokusy a omyly při snaze vytěžit systém tam jsou, ale najít tu skutečné poučení je dost těžké. A co knihu nakonec úplně zabíjí, je prostý, základní předpoklad, že Taylor je génius (což ale rozhodně je), všechno, co dělá, funguje nebo je použito jako odrazový můstek k úspěchu (no, dobře) a že rozhodně nejsou žádné problematické části její tvorby. Dokonce je trochu zvláštní, jak se poukazuje na to, že je kritizována za to, že nemá děti (taková kritika je samozřejmě šílená), ale ty relevantnější kritiky typu „pojďme mluvit o její uhlíkové stopě“ tam vůbec nejsou zmíněny.
PS: Nejsem fanoušek Taylor Swift – ne že bych ji neměl rád, spíš jsem se k její hudbě nikdy neposadil. Velmi tenhle hype ale chápu, a respektuji ji jako kulturní fenomén.
Thug Kitchen: Eat Like You Give a F*ck
Čteno podruhé.
Stylizace jídla „na tvrďáka / dřevorubce“ je pořád NAPROSTO odpudivá a trapná. Za to dávám doslova 1 z 5.
Zároveň to ale jako veganská kuchařka funguje a dokázala mě pár věcí naučit. A i přesto, že jsem ji už před lety jednou četl, přinesla mi novou inspiraci. Pokud dokážete ignorovat ten naprosto příšerný jazyk a styl, může posloužit. Ale nutno říct, že podobných kuchařek je kolem prostě spousta.
Prostředí bylo zajímavé a základní zápletka na začátku dokonce fascinující. Pak se ale příběh rozjel – a nejenže spadl do strašlivé neoriginality a opakoval se pořád dokola, ale začal být strašně náhodný. A – co je fakt děsný – nadržený, ale neskutečně nudným způsobem.
Celé to „hrdinka padá do díry“ (obrazně NEBO doslova) se rychle omrzí a vývoj postav je prostě příliš povrchní. Nejhorší byly otřesné, až parodické momenty, kdy se hrdinka rozplývá nad svými láskami.
Celkově to nemohu doporučit, ani jako nenáročnou četbu před spaním pro dva.