Čau,

od úterý zažiju nějakých 15 dní, kdy budu úplně mimo. Čeká mě ketaminem asistovaná terapie, ke které jsem si přihodil ještě hodně dalších terapií a času nějak si rozmyslet a připravit věci. Jednou z věcí, které jsem od terapeutky dostal velmi nakladeno na srdce, je, že bych fakt neměl dělat nic kromě úplně nejnutnějšího. Bohužel to jindy nešlo, protože termíny jsou extra vzácné.

Je to pro mě přiznaně hrozně nekomfortní, protože úplně vypnout práci se mi nepovedlo už dost dlouho a většinou ji prostě jen nahradím jinou prací. Jsem taky celoživotní abstinent a je to pro mě důležité: proto jsem docela dlouho odolával antidepresivům a přijal je až postupně, proto je pro mě furt hrozně těžké říct “jdu si dát psychedelika” a trvalo dost dlouho, než jsem na ten návrh přistoupil. A teď je to tady a jsem trochu v šoku z toho, že je mi 34 let a poprvé budu mimo sebe. Ale slibuju, že vám to pak budu vyprávět. 

Takže trochu kvůli osvětě (protože kdyby se o tom víc mluvilo, třeba bych k tomu došel dřív) a kvůli tomu, že to třeba někomu pomůže, a hodně kvůli tomu, abych to vysvětlil sobě, píšu tenhle článek.

Zkusím to, protože nemám už moc dalších možností, co dělat, a i když to bude jen začátek další cesty, tak ty ostatní jsem prošlapal a spíš to nefungovalo. Od roku 2017 jsem prošel rukama různých terapeutů a psychiatrů, vyzkoušel meditaci, sport i antidepresiva mnoha typů. 

Někdy mám období, kdy fakt špatně spím, někdy mám období, kdy to jde. Občas se mi hodně připomene hrozně neracionální a tím víc nepříjemná thanatofobie, která ale aspoň zaručuje, že znova už si na život spíš nesáhnu.

Mám hodně problém se vztahem k sobě a hlavně – žiju s rezistentní depresí. Mám hrozné štěstí, že můj projev je, že sice nic moc neprožívám a nechce se mi žít, ale jsem plně schopný se ráno zvednout z postele, pracovat a dělat věci. Naučil jsem se už taky spoustu obezliček. Třeba neustálé nové projekty a povinnosti mi dávají perspektivu, pravidelné cvičení mě sice hrozně nebaví, ale dává to věcem nějaký řád a můžu si odškrtnout “splněno”. A umím se taky vybudit k dělání srandy, protože když to dělá radost jiným lidem, tak hej, stojí to za to. 

Moje deprese je jako otravné bzučení vzadu v hlavě, neustálý podtón “proč?” a i když jsem velmi velmi přesvědčený, že má smysl být, tak je fakt dost otrava tento těžký batoh pořád tahat.

Takže těch čtrnáct dní tomu teď prostě dám.

Pokud tedy budete něco velmi nutně potřebovat, tak mi pište na discordu nebo mobilu. Všech povinností se úplně zbavit nemůžu a nechci, dělám teď na pár krásných věcech, které je nutné doklepnout, možná jsem vám něco slíbil, ale celkově se budu opravdu snažit maximum svých závazků na ty dva týdny odložit.

Mezitím budu chodit ven, cvičit, číst, brát hrozně drahý drogy a psát věci pro radost.