Piko: Junkies‘ lives matter. Na životech Feťáků záleží

Apolena Rychlíková, Pavel Šplíchal

Piko je určitě projekt, který stojí za pozornost. Empatický a chápající náhled je velmi dobrý. Vložené dokumenty, zákony a tak dále jako ilustrace prima, grafické zpracování fajnové.

Jenom je to prostě mnohem víc reportáž, skoro až povídková kniha než nějak zahloubaná non fikce s daty a řešeními. Má to svoje tempo a styl, má to velké výhody, ale je to možná trochu jiné, než jsem čekal. Ale to je jen změna žánru a může to být chyba mých očekávání.

Co mi chybělo víc byla struktura. Obzvláště v druhé půlce jsem měl u řady kapitol silný pocit „fajn, ale proč mi to říkáš“ a nahlédnutí byla čím dál tím víc epizodická, nekonzistentní. Pro mě osobně by prostá osnova „teď mluvíme o vězeních, protože tohle, a pokračujeme tímhle“ byla výrazným zlepšením, ale to taky může být jen mnou.

Hlavní je, že i když jsem k tématu něco četl a nějaké množství uživatelů a jejich životů znám, tak mi to stále řeklo hodně navíc. A přes všechno mé frflání je třeba říct, že výrazný nadprůměr.

Král, jenž byl a bude (knihy 2-4)

Kieron Gillen

U komiksů na téma “současnost, do které se prolínají legendy, hlavně ty artušovské” bych měl být jako člověk co napsal třeba zpevy.rolling.cz naprosto nejvíc cílovka. 

Ale zdálo se mi to prostě jenom slabé, odfláklé a velmi přehlcené akcí a pokusy být velmi chytrý. Je krásné, když si autor hraje s reinterpretací legend do současnosti a má to velký příslib. Nemám ani problém s masivními akčními scénami. Ale Král, jenž byl a bude má s oběma dva zásadní problémy.

Akce prakticky nepřestává. Je neustálá, rozsáhlá, frenetická – a bez jakýchkoliv sázek, překvapení a emocí. Pokud víte, že hrdina vždy přežije, tak to, že se pravidelně zvyšují sázky a potřetí za díl prchá před obřím monstrem a u toho ho nějak omylem zabije, je prostě zbytečné. Chybí jakýkoliv oddech, humor, kontrast.

A ještě větší problém je právě v té reinterpretaci. Většina postav v knize VÍ, že je součástí příběhu a v rámci toho má nějaké vlastnosti a musí je naplňovat. Tím se sama od sebe porušuje ta největší elegance nových adaptací, kdy to, že Lancelot zradí Artuše a Artuš zabije Mordreda, neplyne z toho, že všichni osudově říkají “no tak ten příběh má prostě fungovat”, ale je to nutná, tragická výslednice vztahů a prostředí. 

Místo toho tady všichni stále říkají věci jako “ano STÁVÁM SE POSTAVOU X a proto něco”. Jenže nejen že to je celkem nuda, která ani moc nedává smysl, ty knihy ani nemají čas nebo chuť to nějak vysvětlovat. Takže ve výsledku tam spousta lidí nebo příšer říká dramaticky věci jako “ano, stala se mou Nimue” nebo “já jsem Galahad, ale ne, už nejsem Galahad, už jsem příšera” a tak dále. A samozřejmě cesta jak porážet příběhy nějak souvisí s kolektivním podvědomím a přepisováním příběhů: a teda spoustou mečáků a střel. 

Je to pokus tvářit se chytře a mysticky nad něčím, co není ani chytré, ani mystické, ale prostě jenom zabírá místo (bez toho, abychom ale stále věděli, jak to vlastně má fungovat), a hlavně VZTAHY mezi postavami nahrazuje prosté konstatování “no jo, takhle je to daný”. 

Ale obrázky to má hezký, to jo.

Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací

Vojtěch Pecka

Dlouho jsem odkládal a nakonec padla za večer.

Solidní úvod do problematiky klimatických dezinformací, proč se dějí a kdo je hradí a podporuje. Je poměrně problematické, že od začátku přichází s jasným názorem, jak to je a proč je to problém, což bohužel asi práci odsoudí jako další potvrzení a informace pro lidi, které není třeba příliš informovat. Speciálně ale vhled do českého prostředí sice lehce zastaral, ale rozbor situace kolem 2010 je výtečný.
Co mi poměrně chybělo byl bližší rozbor, co vlastně ta scéna říká dnes a proč, a nějaká jasná časová osa, pro kterou rozhodně prostor byl. Ale člověk nemůže mít vše a něco z toho jsem si tedy napsal sám.

Verity

Colleen Hoover

No, proboha.

Z premisy “spisovatelka je v komatu, její hot muž najme ghost-writerku, ať za ní dopíše nějaké romány, a k tomu tam umřela spousta dětí” se dalo jistě vytěžit leccos, ale tady se těžilo vyloženě v dolech na mastnotu. 

Nejvíc na tom cením, že „jak celou dobu některé části vypadaly jako úplně debilní literatura, tak to pozor, to byla CÍLENĚ debilní literatura“. Akorát teda všechno mimo ty uvozovky je taky prostě debilní, řeší věci, které nejsou nijak zajímavé, a odehrává se ve světě, kde dává naprosto smysl, že děti houfně umírají. Já žít v tomto světě, tak se končím ve čtyřech letech.

The Mom Test: How to talk to customers & learn if your business is a good idea when everyone is lying to you

Rob Fitzpatrick

Jednoduchý přehled, ve kterém se celkem rozumně dozvíte, jak mluvit se zákazníky, získat feedback a dát dohromady kontrakt nebo zakázku. Pokud zakládáte startup v USA, tak je to jistě velmi užitečné, pokud vás zajímá pár drobných tipů, jak získat kvalitní feedback na vaše prvotní drafty, tak je to taky fajn (kde teda fun fact, třeba u psaní to funguje VÝRAZNĚ jinak i v US, říká Straczynski), pokud se chcete cítit jako úspěšný člověk, co čte užitečné knihy, tak je to jistě taky fajn. 

Nejvíc fajn na tom je, že to zvládnete pohodlně za jednu, maximálně dvě cesty vlakem do Brna a v Brně je moc hezky.

Jméno růže

Umberto Eco

Třetí čtení – což už samo značí, že to funguje.

Předně, Jméno růže _není_ detektivka. Jako detektivka nefunguje, je hrozná a otravná a zaplétá se do vedlejších minipříběhů. Jméno růže je masivní opulentní kříženec mezi encyklopedií, filozofickým traktátem, historickým pojednáním a pokusem na ose zápletky vykreslit nějaké ty základní faktory lidství jako takového: s pro nás už často velmi bizarním středověkým okořeněním.

Celou knihou taky vyloženě zurčí obrovská radost z vědění, poznávání, dialogu, popisů a imaginace, že pokud je to jen trochu váš šálek čaje, tak prostě jdětě a čtěte.

Bonhoeffer: Pastor, Martyr, Prophet, Spy

Eric Metaxas

Hluboce problematické. Psaní je vynikající a všechno dokonce vypadá jako výsledek pečlivého historického bádání, zvláště když padají jména a kontakty na konkrétní aktéry událostí a jejich blízké příbuzné.

Nicméně zde existuje celá řada problémů. Zaprvé, některé chyby v geografii (Bonn opravdu není švýcarské město) nebo historii jsou sice očekávané, ale mohly by být snadno opravené. Bolest nastává, když autor se pokouší interpretovat Bonhoefferovu teologii, včetně kritiky „prázdné, humanistické, LIBERÁLNÍ teologie“ jeho současníků. 

Prostě to působí tak intenzivně zkresleně v kontextu aktuálních témat a směrem k americkému konzervativnímu evangelikalismu, že původní Bonhoeffer se ztrácí docela rychle. Celkově to hrozně moc nezní jako snaha o poznání a hledání člověka včetně jeho chyb, ale hagiografie, která má zároveň i vlastní politickou agendu (jak to tak hagiografie mívají).

Oddělit zde autora od díla není vůbec snadné. Čtení (samozřejmě správných) kritik vůči Hitlerovým antisemitským politikám a rozdělující politice, nerespektování právního řádu a útokům na budovy státu je extrémně podivné, pokud zároveň podporujete Trumpa včetně útoku na Kapitol. Jsem si také téměř jistý, že Bonhoeffer netrávil tolik času a pozornosti zklamáním nad tím, že americká teologie je slabá.

Nicméně! Bonhoefferův život je tak fascinující a psaní je tak dobře udělané, že ano, stále se dílu daří bavit, inspirovat a dokonce položit několik otázek. Ale byl by to slabý úvod do studia Bonhoeffera.