Byl prosinec a já četl knihy. Co vám mám povídat.
Skin in the Game: The Hidden Asymmetries in Daily Life
Nassim Nicholas Taleb
Kdyby Taleb prostě udělal seznam “tisíc druhů lidí, co mě serou” (akademici, Steven Pinker, analytici, intelektuálové, byrokrati, lidi co ukazují bohatství, Evropská unie, sunnitský islám, Saúdská Arábie, syrští povstalci, lidi s MBA, lidi, co se nechají napálit, lidi, co napalují, lidi, co nezvedají váhy, bohatý lidi, drahý restaurace, kartáčky na zuby, GMO…) a lidí, co miluje (Taleb, pár kámičů, Tlustý Tony – což je Taleb, jenom fiktivní a mluví legračním italsko-americkým přízvukem, pár historiků) a pak teprve psal knihu, byla by speciálně tato o několik řádů lepší.
Potkávají se tady základní jednoduché pravdy, zajímavé a důležité náhledy a místy i poměrně komplexní kritika “nudges” nebo behaviorální ekonomie jako oboru. Ale k tomu je tolik náhodných kravin a narcismu, že se to těžko čte: a vlastně nečekaně hodně úplně vykloubených názorů, které se občas náhodně popírají. Takže na jednu stranu je velmi důležité se držet svých kmenů a podporovat je, na stranu druhou pak navrhuje “co kdybychom prostě Izrael a Palestinu oddělili od světa, oni si to vyříkají, lidé si to chtějí vyříkat”. A pak se člověk začíná ptát “hm, tak jak je to asi s těmi matematickými částmi”.
(a to zvedám váhy a mám rád jednoduché restaurace)
Easy Money: Cryptocurrency, Casino Capitalism, and the Golden Age of Fraud
Ben McKenzie, Jacob Silverman
Možná ovlivněné tím, že jsem krátce před Easy Money četl Number Go Up. Solidní reportážní kniha, která má asi o trochu víc osobních příběhů a lidskosti, než bych vlastně chtěl (fakt, informace, kterak se autoři potkávali v hospodě, je úplně navíc), ale je to jinak chytrý, rychlý a nemilosrdný.
Co ale JE problém, je závěrečná část, kde z popisu “proč krypto nepřináší výsledky a co přineslo za problémy” jdou autoři k “takhle bychom mohli předělat kapitalismus” což, ech, jako prima, ale kde se to najednou bere, proč, jak to souvisí s kryptem přímo a proč mi to říkáte.
Stále ovšem solidní a informativní čtení.
Ghost Stories: Stephen Fry’s Definitive Collection
Stephen Fry
Klasické pomaličké duchařské příběhy od legend žánru s velmi hezkým přednesem. K prosincovému čaji a odbavování mailů naprosto ideální.
Richard Chizmar
První díl (Chasing the Boogeyman) jsem miloval. Meta zápletka, sem tam zimomriavky, chytré psaní a celé pojetí jako velké literární hry, kde není až do úplného konce knihy jasné jaký žánr a proč vlastně čtete, bylo upřímně zábavné a uchovalo si jistou hloubku. Pecka.
Druhá kniha asi není nejhorší kniha, kterou jsem kdy četl – ale to je tak nejlepší, co můžu říct. Nudný, protažený, nesmírně narcistický, bez zápletky a pátrání, ale pro jistotu i bez napětí. Zápletka se nikam neposunuje, za to se hodně dropují jména slavných autorů.
A když se započítá vyloženě tragický a trapný konec, tak… no, asi sérii nedočtu. Po hravém a nostalgickém puzzlu přišla nuda a nucenost, kterou nezachrání ani radost autora, jak šikovně vyrobil fotku mrtvoly v pytli na zahradě.
Joseph Conrad
Srdce temnoty je dneska knížka, kterou lze číst mnoha způsoby a v mnoha vrstvách. Pro mě je to jednoznačně anti-kolonialistický příběh o chamtivosti, šílenství a každodenní umaštěnosti. A i po přečtení velmi kritického eseje (doporučuji Achebe, Chinua: An Image of Africa) si na tom trvám, byť jeho čtení Conradova Konga jako metafyzického bojiště non-lidí, kam přichází skuteční lidé něco dělat, je jistě možné.
Já si při čtení raději rozbalil tu nečekaně komplexní síť skořápek: máme zde příběh v příběhu uvnitř příběhu (Conrad – vypravěč – Marlow – Kurtz), máme zde odkazy na vlastní Conradovo zážitky a komentáře (které nejsou nijak neproblematické) a tak dále.
Přesto: největšího pohrdání a kritiky se zde nedostává obyvatelům Konga. Ty jsou zásadně v pozici obětí a v klíčových případech jsou i těmi, kdo se chovají nějak lidsky a bez viny a pro kolonizátory jsou přirozeně pouhým nástrojem k dělání věcí. Je to problematické? Ano, do velké míry ano, ale je to taky náhled do hlavy bílého kolonizátora, který navíc po právu pohrdá všemi svými kolegy a je v šoku nad mírou násilí a chamtivosti, která trhá Kongo a hlavně lidi v něm na kusy.
Ale už to, že je možné tuhle debatu vést je myslím známka, že Srdce temnoty stojí za přečtení.
Song for Unravelling of the World: Stories
Brian Evenson
Překvapilo mě, jak slabé se mi to nakonec zdálo. Velmi často opakované téma ztráty kontaktu s realitou, propadu do šílenství a rozpadu agendy (od masivní vztahové pasivity do „něco jsem asi provedl, ale nepřipouštím si to“) jsou zábavné hříčky, ale… furt často jen hříčky. Nespolehlivý vypravěč je tak nespolehlivý, že kromě občasné vtipné absurdity nebo prohození očekávaných rolí (Disappearance je tak klasická, až působí jako Poe věc) je často taky nezajímavý. A stavení příběhu na „šílenství, nic nemá smysl“ vede k tomu, že, no, to nemá moc smysl. Obzvláště to bolí, pokud čtete od začátku do konce: pokud vám někdo po šesté řekne “ten chlapík neví, co se stalo, a možná udělal X, nebo je vlastně příšera, napínavý co?” tak…to taky není moc napínavý.
Ještě zkusím další, ale za mě nečekaně zklamání.
Competition and Antitrust Law: A Very Short Introduction
Ariel Ezrachi
Solidní základy, co bylo zajímavé i pro mě, a navíc super stručné, byly vlastně jak praktické, tak detailnější náhledy do antitrustu v EU/USA.
Pandora’s Gamble: Lab Leaks, Pandemics, And A World At Risk
Alison Young
Senzacechtivý sumář k opravdu zásadnímu tématu není vždy ideální kombinace. Někdy se to moc snaží překvapit a klouže k bulváru, někdy je to až trapně osobní s “JÁ VÁM TO ŘÍKALA” momenty a chvílemi jako “nyní vyšetřím, kdo všechno se mnou nesouhlasil, že biologická laboratoř ve Wuhanu je pravděpodobné místo původu covidu”. Obecně je Young MNOHEM silnější při popisu a kritice správy US laboratoří, než když se podívá kamkoliv ven.
Pokud vás téma zajímá víc a chcete se pobavit, jde to. Pokud chcete strategický přehled, přečtěte si Orba a Precipice.
Kateřina Surmanová
Myslím, že je skvělý, že vznikají velmi seriózní a kvalitní pokusy psát český horor. Stejně tak je skvělý, že se tady autorka drží při zemi a příběh je to v podstatě komorní.
Akorát tady to toho Kinga schematy a trikem „děti a pak o generaci starší“ připomíná tak strasne moc, až je to lehounce unavené a předvídatelné. Možná to mělo být kratší, možná to chtělo více zápletek, možná to mělo být jinak, možná tohle je ten limit, co šlo s příběhem provést. A není to nijak zlý, vůbec. Občas to malinkato cringne (Kristýna a její problémy), většinou baví, výjimečně je to opravdu dobrý. Pokud vás baví horory a český prostředí, tak důstojné a lepší než velká část EN hororové produkce, žádná ostuda.