Únor byl i díky hned několika dlouhým vlakovým cestám knižně úspěšnější. Měl jsem fakt štěstí na skvělé romány (Stehy Sáry Zeithammerové!), dost zajímavé věci ke vzdělávání (Cleverlands, Why Knowledge Matters) a šílenou, šílenou smůlu na komiksy (100 Bullets dokážou ze zábavné premisy udělat utrpení). Pokud vás zajímá, co jsem přečetl v únoru a třeba chcete najít tipy, tak tady!
Brian Azzarello, Eduardo Risso
Víc než co jiného je to hlavně maraton. Původní premisa je vlastně strašně zajímavá – přijde k vám chlapík, dá vám pistoli, sto nábojů, identitu někoho, kdo vám podělal život, a řekne „nikdo tě za nic nepostihne“.
A odsud to jde už jenom dolů. Za vším je samozřejmě OBŘÍ konspirace (u které se teda nikdy zase tak nevysvětlí, jak funguje, a její detaily dostaneme naservírované doslova jako vyprávění, wow), klíčovou roli v ní hrají lidé s naprosto bizarními ztrátami paměti (nebo kteří se tak chovají, protože… něco), neskutečně mocní a zabijáčtí muži (kteří přežijí téměř vše a běžně ničí nepřebernou přesilu) a extrémně krásné (často hlavně díky obří velikosti sekundárních pohlavních orgánů) ženy.
A je to…no. Občas se v tom množství povede vykouzlit velmi solidní příběh, sevřený a smutný. Občas je to takový průměr, gangsterka. Někdy je to strašlivé zmatené a vlastně vůbec nic moc se nestane. A pak tam jsou díly, které jsou agresivně debilní, přehnané tak moc, až je vyloženě nudné je číst.
A samozřejmě, je to obří omnibus, nesmyslně velká věc, kde ale právě čtení najednou bohužel hodně odhaluje, že to tajemství v pozadí je spíš přelouhovaná nuda a na bizarních osudech desítek celkem zaměnitelných super vrahounů vám zase tak nesejde.
T. Kingfisher
Začíná to poměrně solidně, byť trik „jakoby vtipná a lidská vypravěčka, která často zdůrazňuje, že je vlastně tlustá“ je trochu unavenej a otravnej. Ale celkově je to většinu doby velmi přímá záležitost, která víte, kam vede. Pak se ta hrůza a HOROR stane a pak se to strašlivě vyhrotí, s několika kotouly a přepáleným koncem. Včetně naplňování nějakých fantazií.
Ale jako dočetl jsem, je to takový cosy horor a dá se.
Brian Azzarello, Eduardo Risso
Dostanete:
- hromady postav, o které ani nejde mít zájem. Málo času, plus jsou všichni kreténi.
- super ultra komplikované zápletky, které jsou tak „složité“, že to hlavní, co prodávají, je jejich složitost
- zázračná vzkříšení a zvraty, kde jedna z postav (která je samozřejmě hrozný kretén) přežije svou smrt tolikrát, že je to už jenom meme
- super velká prsa a zadky, všude. Jako už to není stylizace, už je to sranda
- příslib zajímavého morálního dilematu, který se pak nikdy neřeší
- můžete si skutečně osahat shakespearovský koncept idiotského příběhu, vyprávěného šílencem. V tomto případě je šílenec jako „ano, pokud přidám dostatečně mnoho různých časových perspektiv, bude to smysluplné“. Není.
- super náhodné téměř magické věci, které se prostě… stávají. Včetně telepatie nebo post hypnotických příkazů, to jsem se smál nahlas.
Nedostanete:
- jakýkoliv druh souvislého nebo zajímavého příběhu, protože kniha tě bude rušit všelijakými náhodnými „zápletkami“ (wow, týpek nečekaně zabil 30 chlapů s útočnými puškami namířenými na něj – překvapivé, to už je potřetí, co to udělal)
- polovina zápletek se nikam nedostane. Prostě se nestane.
Sára Zeithammerová
Skvělý rozpad vztahového trojúhelníku, ve kterém jsou (stejně jako v životě) všichni velmi lidští, pochopitelní a samozřejmě tak trochu kreténi, kteří jenom touží po štěstí.
Also, kdyby se to vydávalo povinně mužům kteří zrovna hitnou 30, bylo by na světě možná pár věcí trochu lepších, protože jako náhled a reflexe to funguje aspoň pro mě skvěle. Za další dvě účastnice zápletky mluvit nemůžu.
Travis Baldree
Nic vás nepřekvapí. Nic vás nebude stresovat. Je trochu těžké vzbudit v sobě nějaké větší emoce, protože charaktery jsou opravdu jenom hodně načrtnuté. Ale jinak je to dokonalá cosy fantasy, která nic nechce, nic neřeší a před spaním jsme si jí s partnerkou poslechli rádi. Ale je to prostě tento žánr.
Storyworthy: Engage, Teach, Persuade, and Change Your Life through the Power of Storytelling
Matthew Dicks
Od začátku jsem se s tím úplně nepropojil. Spousta vyloženě vytahování se, hodně, hodně opakování a tuna velmi sebejisté prezentace, která sama popírala pointu „nejvíc se naučíte z příběhů“ – protože vůbec nebyla o příbězích. Celá řada „pravidel a postupů“ je taky smysluplná jen z jednoho velmi úzkého pohledu na příběhy: a to ještě příběhy nikoliv obecné, ale velmi specifickou kategorii „seberozvojové příběhy z vlastního života“. Speciálně v druhé půlce se to ale konečně rozjede, přijde záplava menších tipů (i když omezených jen pro nějaké konkrétní užití) a pokud vás zajímá cokoliv od učení a prezentací po vyprávění RPG her, no, má to smysl a stojí to za to. Nenechte se odradit a neberte to doslova a budete v cajku.
China as a Twenty First Century Naval Power: Theory, Practice, and Implications
Michael McDevitt
Předně jedna klíčová věc: autor má za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru v americkém námořnictvu a jeho přirozeným zájmem zřejmě je vyvolat obavu z čínského postupu. Ale – je proč, a podkládá to pádnými argumenty.
Je to rychlá, praktická knížka která shrnuje všechny dostupné zdroje, vysvětluje, kterak funguje rychlost budování námořnictva a zpoždění při něm, jaké zbraně nasazuje na moře Čínská lidová republika a jak s nimi obtěžuje a provokuje svoje nepřátele a podporuje svoje spojence. A výsledek je jednoznačný: Čína má relevantní námořnictvo, jeho velikost ještě zásadně vzroste a případný horký boj o Pacifik tak nemusí být vůbec jednostrannou záležitostí.
Extremely Hardcore: Inside Elon Musk’s Twitter
Zoë Schiffer
Pokud jste sledovali hořící peklo kolem přebírání Twitteru, nedozvíte se mnoho nového. Musel jsem to sledovat z pohledu evropské regulace a protože nedokážu odtrhnout oči od katastrofy a… prima. Jsou zde dobré osobní postřehy, skvělá práce se zdroji, výborné anekdoty zevnitř – ale vzhledem k tomu, že to všechno v podstatě vysílal Musk včetně těch nejbizarnějších selhání (start kampaně jednoho prezidentského kandidáta…), obvykle to není příliš překvapivé.
Přesto je to čtení, které stojí za to. Čisté množství šílenství je těžké vnímat z izolovaných incidentů a Schiffer je skvělá v tom, že věci umisťuje do širšího kontextu. A ano, mnoho svědků mohou být „rozčarovaní názoroví bývalí zaměstnanci“, ale s ohromující velikostí zahrnuté marnosti je to jednoduše hrozné. A i kdyby bylo upřímných jen 50% z nich, bylo by to dost.
Pokud jste křeče Twitteru nesledovali a zajímáte se o technologie/management, rozhodně doporučuji.
Autorka se také rozhodla nepříliš zabíhat do politických názorů a nápadů Muska, ale to je velmi pochopitelné: to by vyžadovalo jinou, ještě depresivnější knihu.
Orochi: The Perfect Edition, Vol. 3
Kazuo Umezz
Vyprávění neustále klopýtá, selhává a občas padne úplně na území trapnosti a studu. Speciálně Orochi samotná je pak tak strašně líná a nudná pomůcka pro vyprávění, že občas dokáže sama rozbít děj či jakoukoliv atmosféru. Hlavní hodnota je v Orochi jako v dokladu doby, historickém artefaktu “takhle se to dřív dělalo”.
A při tom to není nutně vždycky zlé: třeba Combat je vlastně velmi hezký příběh. Jenom je prostě vyprávěn tak divoce a nejistě, že si s láskou vzpomenete nejen na západní tradici hororu (která jde jinudy), ale ještě mnohem víc na dnešní hororové mangy a o kolik jsou dál.
Orochi: The Perfect Edition, Vol. 4
Kazuo Umezz
“Eyes” jsou nečekaně tísnivý příběh postavený celý kolem jednoho základního motivu: hlavní hrdinka je slepá. Se slepotou se zde pracuje nejen doslovně, ale i symbolicky a na více úrovních a příběh postupuje sice bez nějakých větších zázraků vyprávění či grafiky, ale plně by obstál i dnes a jen pár zvláštních míst ho pro mě vzdalují od označení “klasika”. “Blood” je výrazně slabší, další remix „pod tlakem se z lidí stávají špatní lidé“, plus přidána spousta zmatku, záměn osobností, divnomagie a úplně marná role pro Orochi samotnou. Pár pasáží má sílu, ale celkově se jedná o výrazně horší remix úplně prvního příběhu kolekce, Sisters.
A je to hrozná škoda. Když jsem dokončil Eyes, čekal jsem víc a vrchol série. Ta je sice rozhodně součástí komiksové/ manga historie, ale… kromě Eyes a možná Combat to prostě nejsou samy o sobě příběhy, které by táhly i dnes. Fanouškům ale doporučeno.
Edward Lee, Milan Žáček (překlad)
Čisté hororové porno se zábavným _skutečný Lovecraft_ twistem. V rámci žánru asi pohoda, ale popravdě, literární porno není úplně věc, kterou čtu, tak možná nemám dost expertizy.
(nečekaně žádná chapadla, ale prakticky všechny ostatní věci, které si představíte, tam jsou)
The Aspiring Space Traffic Manager’s Handbook: From Space Objects to Space Debris
Cristian Bulumac
Krátká, užitečná a slušně napsaná příručka k problematice managementu vesmírného odpadu. Zvládnete dočíst ve vlaku mezi Kölnem a Koblenz a dalo mi to základní náhled „tohle jsou ty výzvy, takto funguje orbit“. Pokud vás to zajímá, doporučuji.
Chytrozemě: Tajemství úspěchu zemí s nejlepším vzděláváním na světě
Lucy Crehan
Čekal jsem: optimistické shrnutí funkčních, liberálních vzdělávacích systémů.
Dostal jsem: dosti depresivní shrnutí zemí, kde PISA výsledky stagnují, hlubokou a dobře podloženou kritiku příliš rozvolněné a individualizované výuky, nepříjemný náhled do rigidních a velmi přísných systémů třeba Číny a Singapuru, včetně dávek korupce. Nastartovalo mě to k dalšímu čtení, zjišťování a revizi věcí, které si z PedF ještě pamatuji.
Má to ale jeden až kouzelný faktor: pokud něco, tak z toho naše školství zvládá vypadat často jako kombinace toho nejhoršího ze všech světů. Samozřejmě to TAK špatné rozhodně není, ale rozhodně to vyvolává otázky po tom, proč věci děláme tak, jak je děláme, proč se nám rozpadá inkluze, proč školy neinovují, a tak dále. Zásadní kniha.
James Lovegrove
Hoši z Baker Street se setkávají s Afrikou v podobě jak temných černokněžníků, tak Allana Quartermaina a je to… no, takové, jaké byste asi čekali. Velmi nenáročné, plné odkazů pro znalce a příjemně jednoduché a odlehčené.
Why Knowledge Matters: Rescuing Our Children from Failed Educational Theories
E.D. Hirsch Jr.
Hirsch je jeden z těch podstatnějších teoretiků didaktiky a už to, že stále přispívá do veřejného diskurzu je fascinující. Když kritizuje, kritizuje jak s vášní, ale taky s plnou rukou důkazů a schopností detailně rozebrat selhání příliš individualizované výuky a testování ne látky, ale obecných studijních předpokladů.
Potud skvělé. Pak ale často přepne do modu ne vědce, ale prodejce své metody a jejich derivátů a nakládá různé nevysvětlené axiomy, úplně náhodné super defenzivní postoje a místy dokonce i vyloženě emotivní hořkost. A to ta řešení často nejsou ani úplně dotažená. Stále podstatné čtení, ale druhá půlka významně zaostává.