Březen sice byl už ve znamení kampaně do Evropského parlamentu, ale stihl jsem jak Cestu Stínem jako udatný gondorský rytíř (ano, takové věci já dělám, pochoduju po kopcích a zažívám dramata ve zbroji a s batůžkem), tak udělat pirátskou konferenci Kompas.
Takže čtení nedostalo, co si zasloužilo, ale i tak tady najdete jak mé hluboké rozčarování z Modern Monetary Theory, tak nadšení z divno-komiksů.
The Deficit Myth: Modern Monetary Theory and How to Build a Better Economy
Stephanie Kelton
Půlka knížky je kritika Chicagské školy, Rakušanů, neo-liberálů, keynesiánců a vlastně tak nějak každého mimo svět MMT. Druhá půlka jsou představy, co všechno by si mohlo USA dovolit postavit, zaplatit a zařídit, kdyby nemuselo vůbec řešit deficity. Od infrastruktury, sociálních služeb a spousty dalších věcí až po plnou zaměstnanost na federální úrovni. K tomu pár dobrých pointů, proč jsou dotace a nároky vlastně velmi nešikovný nástroj, což je prima, ale…
Problému, proč by MMT měla fungovat, se věnuje jen minimálně, celá logika je “když můžete vydávat měnu, kterou ostatní respektují, je všechno jedno, dokud držíte inflaci tak nějak v míře, a k tomu jsou daně”. To je celá věc, to je celá ta myšlenka. A jsem stále překvapen, že to jako stačí a nějak to sedí, protože jsou tam desítky problémů, které se vůbec neřeší. Od celkem odvážného “daně jsou hlavně protiinflační nástroj” po mnohem závažnější problémy jako “jak se v takové ekonomice budou přiřazovat zdroje? Jak bude fungovat práce? Proč by ostatní státy navždy uznávaly totální nadvládu nekonečného dolaru? Co mají dělat nedolarové země?”
Nejsem žádný fanda rozpočtové přísnosti pro rozpočtovou přísnost, ale tohle je nakonec jen výlet k řešení “hej, je to všechno jedno, dolar si poradí”. Co se stane, až si dolar neporadí?
Enki Bilal
Zmatený, opulentní, naprosto šílený, nekoherentní, odvážný, neúspěšně snažící se stavět vlastní mytologii a mezi tím vším šílenstvím pracující hned s několika podstatnějšími otázkami a světem, kde se pařížský kapustierovský fašismus střetává s čecho-sovětskou říší. Jak by také ne, píše se rok 2023.
Je to famózní svědectví doby, je to středně dobrý příběh, je to naprostý triumf grafického umění. Pokud máte odvahu na opravdu zvláštní cestu, kde většinu věcí musíte domýšlet mezi řádky a u mnoha si pak řeknete „jo tak… No to fakt nedává smysl“, tak… prosím tudy. Bude to zážitek, pokud si to necháte přijít k sobě a ještě tomu půjdete naproti. Jinak to bude jen hrozné.
John M. Ford
Těžká, těžká věc.
A to doslova – próza je samozřejmě kvalitní, ale je to nesmírně hutné (ne komplexní nebo nějak mega chytré, ale hutné), spoléhá to na stovky odkazů na historii, religionistiku i Shakespeara a je to celé hlavně představení mohutného světa alternativní historie, ve které se křesťanství nikdy nestalo dominantní vírou, Byzanc tak nějak ovládá Evropu, vampirismus je choroba jako leckterá jiná a magie relativně předvídatelně funguje. A kromě smrtelně vážných a odporných chvil umí nasadit i velmi solidní situační humor a odlehčení, což… je super!
A není to špatné, ale už byly vytvořeny zajímavější fikční světy a svoji základní pointu (=> i když je svět hrozný a těžký, je v něm prostor pro spásu a krásu) to předává občas trochu na sílu a občas to vlastně neříká nic moc. Svůj pobyt ve Fordově vypiplaném světě jsem si užil, ale vyplývá to i z toho, že mám nějakou výhodu přípravy a relativně slušného načtení historie i dobové literatury (byť mi jistě spousta věcí unikla a ano, některé odkazy jsou mnohem blíž k současnosti než ke středověku) a nějaké té trpělivosti. Pro všechny to rozhodně není, ale umí odměnit.
The Glassy, Burning Floor of Hell
Brian Evenson
Hale představte si, jo, představte si, že DOPPELGANGEŘI nahrazují lidi, hrozně často. A k tomu umělé protetické nohy, které myslí a umí se měnit v doppelgangery. A dost často vypravěč příběhu není spolehlivý, občas je příšera, občas je spiklenec a občas VŮBEC NEVÍ CO SE DĚJE, wow. Hodně podobně jako v Song for the Unraveling of the World.
Ty metafory jsou strašně, strašně na těžko. Ano, lidstvo si ničí přírodu a žije v podivných symbiozách. Atmosfére pro mě ale šlapala jen v některých (Devil’s Hand, Elo Havel), velmi často je to fakt jenom “wow, lidé v těžké situaci potkají bubáka a umřou – nebo snad to nebyl bubák, aha?”. Kdyby to bylo koření mezi jinými příběhy, dalo by se, ale jako sbírka to pro mě moc nefungovalo. Styl má samozřejmě Evenson vybroušený a ty nápady jsou někdy příjemně bizarní (byť nikam nevedou), takže to není bolest číst.
Ale zase jsem ho zkusil, zase mě to spíš minulo.
Nazi Hunger Politics: A History of Food in the Third Reich
Gesine Gerhard
Čte se to mnohem víc jako akademická kvalifikační práce, která opakuje pointy, které už dobře známe z jiných prací (Tooze, Snyder), a přidává nějaký vlastní výzkum. A ono to vlastně nevadí: téma je to děsivé, myslím stále nedostatečně vyzkoumané a s tak nedostatečnou publicitou, že to má smysl číst.
Kōtarō Tanaka, Petr Holý (Translator), Denisa Vostrá (Translator)
Je to skvělý. Jsou tam příběhy, které jsou solidní ghost stories, jsou tam naprosto příšerné a až vtipně nudné/nesmyslné příběhy (Plivač jehel je DOKONALEJ).
Čteno na víckrát, předčítání po večerech je zábavná činnost, doporučuji.
Liu Cixin, Joel Martinsen (Translation)
Falešná věda je vtipná a s pár hodně divokými nápady (ty kvantové jsou tedy poněkud out there), psychologie postav je nesmírně naivní a tak nějak se to sune dopředu. Jako military scifi je to vlastně asi fajn, ale jak autor sám vysvětluje v doslovu: je to hlavně produkt spíš jiné literární tradice, nemusí to sedět každému a občas čínské reálie znamenají malou srozumitelnost.
Pokud vás toto neodradilo, tak jako něco skoro bližšího Clarkovi nebo rovnou Verneovkám než dnešní produkci doporučuji!
Sherlock Holmes and the Shadwell Shadows
James Lovegrove
Je to velmi brakové a velmi nastavené na levné potěšení lidí, kteří mají rádi Sherlocka i Cthulhu mythos. A ježišmarjá, samozřejmě, že je to zoufalá brakovka, ale udělaná s láskou, celkem důstojně a se základním respektem k žánru a snahou aspoň předstírat příběh.
Velká tajemství, zábavné symboly a místy i velmi cílený čistý cringe je něco, co obojímu sedí. Úplně upřímně: ani Sherlock, ani Mythos věci prostě nikdy nebyla nějaká vysoká literatura, takže to, že se z nich tady stává společný brak, je vlastně zcela na místě. Jako poslouchání před spaním zábavné.
Climate Capitalism: Winning the Global Race to Zero Emissions
Akshat Rathi
Člověk by hrozně chtěl souhlasit, protože velká část jsou zjevné pravdy zeleného růstu a příběhy naděje, ať už se bavíme o „zelenění“ kapitalismu, internalizaci externalit, širšímu chápání stakeholders nebo praktické nevyhnutelnosti změn.
Ale podklady, na kterých to staví, jsou tak strašlivě chatrné a nedomyšlené, že to prostě bolí. Celá část o carbon capture je šíleně overhyped o celé řády, kde ta naděje je „oni vám říkají, že ta čísla moc nefungují, ale tady ti hodní lidé se fakt snaží a pak tam ten uhlík pod zem napumpují, no fakt“. A v tomhle duchu se to nese vlastně celé – jednoznačná a vlastně spíš nudná agitka, která mě jako podporovatele plus minus stejného směru vlastně iritovala.
Jeff Lemire, Tyler Crook (Illustrator)
Je to naprosto zmatená, chaotická podivnost, která nemá jasný začátek a konec, nic se moc nikam nehýbe, mnohé je jen naznačeno… ale je to v tom vlastně skvělé. Pokud to přečtete na jedno sezení, tak to skutečně přináší pocity zmatení, osamělosti a až hypnotické obrazy. Kdyby z toho vznikla animace, mohla by to být dosti zajímavá věc.