Marietje Schaake
Technologické firmy se vymkly kontrole, začaly si psát vlastní pravidla a narušují jak právní stát, tak hospodářskou soutěž. Co s tím?
Mariatje Schaake byla poslankyní evropského parlamentu (2009-2019) za nizozemskou liberální stranu D66, je ředitelkou Stanford University Cyber Policy Center a je aktivní v několika think tancích nebo třeba v poradním orgánu OSN pro AI. V Evropském parlamentu zanechala slušnou stopu v obchodní a digitální politice, kde prosazovala jak obchodní svobody, tak právo na soukromí a další. Politico jí rovnou označilo za „ultimátní digitální europoslankyni”, po evropském mandátu uspěla i v americké akademické sféře, a má tak poměrně unikátní transatlantický náhled na vztah států a velkých digitálních firem.
A v Tech Coup (září 2024, Princeton University Press) shrnuje, proč si myslí, že je situace velmi špatná a co by se s tím dalo dělat, jestli vůbec něco. A nejde o málo – pouhých několik firem ovládá velkou většinu digitálního prostoru. Řada služeb je prakticky monopolních, jako třeba Google/Alphabet. Normalizují se služby, jejichž dopad na lidská práva je jednoznačně negativní, ať už přímé sledovací služby, jako i státními aparáty oblíbený Pegasus nebo tváře rozpoznávající Clearview (kterému věnovala skvělou Your Face Belongs To Us loni na podzim Kashmir Hill). A u některých služeb hrozí zneužití třetími stranami nebo silně negativní dopady na politiku: skandál kolem Cambridge Analytica je ještě v živé paměti, přímá politizace Twitteru (nyní X) jako nástroje pro podporu jednoho kandidáta ve volbách se stihla stát hlavně po vydání knihy.
Neschopné státy
Na začátek je dobré srovnat, že Schaake není nějaká vášnivá obhájkyně skvěle funkčního státu. Naopak, velkou část knihy věnuje kritice toho, jak americký i evropský systém selhávají v interakcích s technologickými giganty. Velká část volených poslanců na obou stranách oceánu je zjevně nepřipravená vůbec porozumět základním problémům. To zaslouženě vytváří nějaké ty kvalitní a ponižující internetové humory. Rok 2008 nám dal „internet je série trubek a filmy v nich mi zasekly maily”, rok 2018 pak přinesl Marka Zuckerberga vysvětlujícího, že Facebook je financován z reklam. Druhý příklad tedy nebyl nutně kompetenčním selháním zákonodárce – spíš příjemnou nahrávkou na smeč. Kvalifikace evropských zákonodárců není nutně zásadně lepší; sám jsem zažil dlouhá jednání o digitálních pravidlech pro celou Evropu, kde europoslanci a jejich experti toužili zavést zároveň plnou anonymitu, a ověření věku a jména uživatelů pomocí osobních dokladů.
Tyto osobní trapasy jsou pak skvělým krmivem pro PR digitálních firem a skutečně, řada regulací prostě není ideálně nastavená – často problémy vznikají třeba i na úrovni implementace. Výbornou ukázkou je momentálně český spor mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a Ministerstvem kultury o tom, jak je tedy na místě vykládat českou verzi evropské směrnice. Má se každý tvůrce obsahu registrovat, nebo ne? Ve chvíli, kdy i takovýhle poměrně banální problém dokáže vyrobit veřejný interpretační spor, kde ministr slibuje, jak všem osobně domluví, tak co teprve řádově komplexnější pravidla.
Samozřejmě, kde jsou státy slabé jak v návrhu, tak v implementaci, otvírá se prostor pro zneužití. Schaake ale také zcela správně zmiňuje, že velké technologické firmy dokázaly prakticky zcela ovládnout veřejnou debatu, a pak mají otevřené dveře k „malicious compliance”. Tedy plnění pravidel úmyslně tak, aby byla nějak naplněna litera zákona, ale zjevně poškozen záměr a často i zákazník. Tento pojem se velmi často objevuje ve sporu mezi dvěma tech titány: Epic Games a Googlem, kde Epic Games obviňují Google například ze zneužití tržní síly a „zavedení Google daně”. Prakticky monopolní Google pak nemá ani úplně problém zavést úpravy tak nepohodlně, aby zvedl hněv uživatelů (jako při proklikách na mapách) nebo třeba vydržet dlouhé, předlouhé soudní spory či vyhrát v dlouhodobé PR kampani. Ukázkovým příkladem je pak snaha zavádět v Německu Google Street View – co bylo v r. 2010 pro Němce nepřijatelné se postupem času stalo standardem.
Jak se ale stalo, že digitální firmy tak moc vyhrávají?
Proč jim to tak moc jde
Schaake si samozřejmě klade otázku, co vlastně technologičtí giganti udělali tak dobře, že se jim úspěšně daří diktovat pravidla. Kromě důkladného zneužívání slabostí americké demokracie a Evropské Unie Schaake předkládá jako zásadní důvod něco mnohem víc symbolického než technologického.
Zcela ovládli způsob, jak o technologiích mluvíme, a jak o nich vůbec přemýšlíme. Jednotkám obřích, monopolních společností, se povedlo přivlastnit si pojmy jako “inovace”, “vývoj” nebo i rovnou “internet”. Velká část reklam a PR, které dělají, mluví o tom, že “státy chtějí rozbít internet” nebo “zavést státní kontrolu nad internetem”, což je právem děsivé. V realitě ale skutečně neplatí, že Meta nebo Google byly „internet” – dnes už se pro velkou část uživatelů jedná o synonyma. Tato část knihy patří k nejsilnějším. Čistotou a praktičností sdělení překonává i třeba čerstvou The Message Ta-Nehisi Coatese, který věnoval celou knihu tomu, jak slova a příběhy budují realitu, včetně konkrétních příkladů. A od toho, jak jsou tyto příběhy stavěny, skáče rovnou k tomu, jak dokázali technologičtí giganti a kryptohoši ovládnout i americký politický systém strategickými příhozy na „přátelské” kandidáty (většinou Republikány, ale vůbec ne výhradně).
Bohužel, síla v této části ukazuje i na relativní slabost knihy v sledování příčin vzestupu a hlavně udržení moci technologických gigantů v klíčové části: koncentraci hospodářské moci. Celou problematiku vynucování hospodářské soutěže a antimonopolních regulací Schaake bere velmi, velmi zběžně. Z pohledu Evropy by to snad ještě dávalo smysl. Koncept „dáme pokuty a něco se stane” Margarethe Vestager se ukázal jako spíš slepá a neživotaschopná ulička. Mnohem zásadnější boje ale proběhly v Americe, kde spory Federal Trade Comission pod vedením Liny Khan i Department of Justice s monopoly nebo vícestranné mexické paty Apple / Epic / Google představovaly jednoznačně nejagresivnější snahu omezit moc techno-oligopolů.
Kde to skřípe
Slabostí má kniha víc. Řada výčitek a příkladů problémů je spíše slabší a kontroverzní. Dá se jednoznačně souhlasit, že dodávat špehovací systémy Íránu a dalším je hluboce problematické. Je ale vážně tak zásadní problém, aby režimu dodala Nokia základní telefonní infrastrukturu? Je to, že služba žije z reklam, vždycky problém per se? Opravdu všechny dozorčí rady jednotlivých firem „vůbec nefungují”? Dlouhý výčet problémů a skandálů za poslední desetiletí je úctyhodný a většinu těch velkých nevynechá – a může nainspirovat si přečíst detailnější studie třeba o Facebookem akcelerované genocidě v Myanmaru.
Ale ke kvalitním náhledům pak přichází hlubší, koncepční problémy. Kolem koncentrace hospodářské síly a schopnosti gigantů vykupovat konkurenci, ještě než vůbec vyroste, se zmiňuje kniha spíš lehce. Nedotažená je ale i v jednom dost klíčovém argumentu – ceně regulací. Schaake už není politička a nemá žádný důvod zastírat, že dobré i špatné regulace mají nutně nějakou společenskou a finanční cenu. Tu může být často dobré zaplatit; například když si řekneme, že ochrana soukromí jednotlivců nám stojí za to, abychom zavedli GDPR. Není ale možné se tvářit, že cena takového zavedení je nulová či že se na ní spíše vydělá. Taková argumentace narušuje předchozí přesnou analýzu základních problémů.
Cesta ven je také spíše jen naznačena: zvyšovat kompetence státu dělat smysluplná a hlavně efektivní pravidla. Mluvit přesně o tom, že „internet” skutečně není pouze hřiště pro největší a nemají žádné inherentní právo určovat jeho zákony a vyhazovat z něj konkurenci. A nedovolit v současnosti probíhající přiznanou symbiózu státu a velkých firem. Z pohledu posledních událostí v USA je pak ta poslední věc spíš trochu Kassandřina věštba. Do čela úřadu, který má řešit státní výdaje, přichází Elon Musk, masivní příjemce státních peněz a muž, který urval celou sociální síť na podporu svého kandidáta. A zjevně za to dostal místo u moci.
Pokud jste pak poslední dekádu spor mezi technologickými giganty a demokracií nesledovali, je Tech Coup skvělé místo, kde začít a dostat základní briefing. A pak ho třeba místy zpochybnit. Pokud jste téma sledovali zblízka, můžou být rozbory jednotlivých kauz o něco užitečnější čtení. Ale pokud vás zajímá, proč vám vůbec někdo chce sahat na „váš” Google, tak tady máte relevantní čtení.